Tachov odrazil první obléhání Žižkovými tábority a připojil se pak ke katolickému, protihusitskému Plzeňskému landfrídu. R. 1427 porazili táborité před městem křižáky 4. křížové výpravy, kteří kvůli hádce mezi knížaty o vrchní velení ztratili svou bojovnost. Husité obsadili město, z Tachova se stala jedna z husitských pohraničních bašt.
R. 1431, během 5. křížové výpravy, odolalo město díky svému mohutnému opevnění 14dennímu obléhání.
Městské hradby a věže, stejně jako památník a pravidelně organizované husitské slavnosti, připomínají tuto slavnou epochu Tachova.
Střetnutí husitů a jejich odpůrců v Tachově
V roce 1426 byly politické i vojenské síly obou znepřátelených stran na území Plzeňska poměrně vyrovnané. Hlavními baštami Zikmundovy strany byla velká katolická města Cheb a Plzeň. K nim se družil prozatím husity neobsazený Tachov, Horšovský Týn, Stříbro a některá menší poddanská městečka.
Proti nim stály především husitské Domažlice, Sušice, Klatovy, Horažďovice a Rokycany. Napjatou situaci značně rozvířilo noční obsazení Stříbra, které 28.9.1426 s hrstkou bojovníků uskutečnil táborský hejtman Přibík z Klenového. Již 30. září prosí tachovský místopurkrabí Bohuslav z Hussau Chebské o poslání vojenské posily, aby bylo možné získat Stříbro zpět. Tachovští si vyprosili pomoc ozbrojeného oddílu z Norimberka, který se ve městě zdržel až do března 1427.
Bitva u Tachova v r. 1427
V době od 11. do 13. 7. překročil hlavní proud křižáckého vojska vedený Ottou Trevírským českou hranici nedaleko Tachova a rozložil se u Plané. Druhý vojenský proud, vedený saským vévodou Friedrichem Braniborským, vyrazil 12. července z Chebu. Do Tachova dorazili křižáci v neděli 3. srpna. Následujícího dne ráno vystoupil papežský legát, kardinál a winchesterský biskup Jindřich z Beaufortu s knížaty na vrch u Tachova, kde se mu podařilo přesvědčit část velitelů o nutnosti svést bitvu. Nastala opět tahanice o post vůdce, při níž byla zneuctěna a poškozena i posvátná korouhev s Kristem, posvěcená patrně samotným papežem. Po této scéně se vydala převážná část knížat se svými vojsky na ústup k blízké hranici. To se již k Tachovu blížily předvoje husitských vojsk. Husité, usazení patrně na šibeničním vrchu ve výhodné poloze nad městem, zatím ničili střelbou a podkopáváním městské hradby. Dne 11. srpna, když město nejméně ze čtyř stran zapálili smolnými věnci, se husité odhodlali ke zteči. V nastalém zmatku, kryti kouřovou clonou, prolomili poničené hradby a vnikli do města.
K průlomu hradeb došlo údajně v blízkosti horní brány. Podle pověsti husité povraždili všechny muže a ušetřili pouze ženy a děti. Tyto údaje však viditelně pramení z naprosté neinformovanosti. Podle jediného číselného údaje, který se zdá být objektivní, padlo při dobývání Tachova na 50 českých i německých obránců. Jisté však je, že ještě dnes se ulička v blízkosti Horní brány nazývá na paměť těchto událostí uličkou Krvavou (dříve Blutgasse).
Po dobytí Tachova došlo i ke zničení místního karmelitánského kláštera a po následném krátkém obléhání hradu k příměří s jeho obránci, kteří se vzdali. Město pak bylo svěřeno do správy sirotčímu městskému svazu. Ačkoli ke střetu s křižáckým vojskem vlastně nedošlo, byla porážka vojsk IV. křížové výpravy, způsobená rozkladem jejich vojska vlastně ještě před bitvou, drtivá. Na dlouho poznamenala veřejné mínění v říši a dopřála husitským Čechám oddych a čas na přípravu dalších spanilých jízd.
Po druhé světové válce se z tohoto období stala nejslavnější dějinná kapitola socialistického Tachova, která, i když je postavená na značně zjednodušené i zkreslené historii, přece jen přispěla k oživení kulturního života ve městě.
